
Konečně jsem odložila učebnice angličtiny. Po dlouhé době jsem si napsala projekt. Asi proto, že propadám. Možná vlastní pýcha mě k tomu dohnala. Nebo to, že chci přejít na jinou školu-střední uměleckou. Štve mě akorát to, že k fotografii mají vždycky i filmování. To naprosto nesnáším! A tak se asi dám na kresbu...
Vlastně, dnešek by vůbec depresivní nebyl. Vstávala jsem sice s bolestí břicha,ale přesto vcelku obstojnou. Pak se ale všechno začalo pěkně pomalu posírat. Po škole se zase vyjasnilo,tak jsem zašla s bratránkem do parčíku. Ale já blbka zavolala R. Rozešla jsem se s nim,tak proč? Na to si nedokážu odpovědět. Bratránek nakonec odešel. A my dva sme stáli proti sobě. Víš, stojíš proti sobě se svým bývalým klukem a zadívám se mu do očí. A on se přiblíží a políbí tě. A pak znova a znova a znova... Jenže on chce se mnou zase chodit. Já nemůžu. Potřebuju si udělat v životě pořádek. Udělat si pořád mezi mnou a M a možná i mezi mnou a Bohem. Nevyznám se teď b hodně věcech. A pokud se nevyznám v tolika věcech, nemůžu zase začínat věci nový. V podstatě nový. Náš vztah by mi připadal jako ze second-handu. Už dvakrát použitej. A přesto, přes všechno to co jsem chtěla se k němu vždycky vrátím. Já nevím,asi ho mám ráda. Ale chci teď být sama. Žít si vlastní život. Byla chyba se s nim zase líbat. A bychla chyba říct mu, že ho mám poád ráda. Když si na to vzpomenu, projíždí mnou ostrá bolest. Opravdu, cítím jí. Jde od břicha až do srdce. Cítím jí až v hlavě kde mě úplně vyřadí mozek z provozu a v nohách mi zvláštně brní. Neznám tenhle pocit. Až takovejhle ne. A nejvíc mě děsí, že u zase ublížim. Protože vím, že kdybych s ním byla, zase se s nim rozejdu. Moje srdce není plný. Ale ani není prázdný. Hlavně jě v něm bordel a ten si potřebuju uklidit. Nemůžu se z hodiny na hodinu jen po pár hezkejch polibkách rozhodnout jak jít dál. Zase překopat většinu budoucnosti. Děsí mě rozhodování. Nemám ráda život!