Realita-tvrdá droga

24. listopadu 2010 v 19:21 | Kiss |  Kiss příliš kecá
.
Rozhlédla jsem se po pokoji. Všude bylo ticho a prázdno. To prázdno mě ničilo, děsilo. Každý jednotvárný den když jsem šla do školy, jsem si ho přála. Přála jsem si být zase sama v té místnosti, dýchat známý vzduch a přemýšlet nad sebou. A když škola končila a já jsem se loučila se stereotypnímy zdmi našeho gymnázia, jako každý den, začínala jsem pochybovat jestli to je opravdu to,co chci. A přeci jen, když jsem seděla sama a rozjímala, docházelo mi, že chci společnost. Dnes jsem se ale cítila ponuře. Kdyby kdokoli vešel do mé místnosti, zešílela bych. Dnes pro mě vyzařovala zvláštní klid a mír, jako najití rovnováhy mezi dvěma světy. Toužila jsem, aby tady se mnou byl Bůh a přesto jsem věděla, že to není možné, že jsem se mu za ty poslední měsíce až moc oddálila. A i přes vtloukání do hlavy, že Bůh mě miluje a je se mnou pořád a všude jsem začínala pomalu ale jistě pochybovat. Znovu jsem se otočila. Cítila jsem na zádech něčí pohled,ale věděla jsem,že to není možné. Jak by mohlo být? Všechno jsou jen mé představy a moje mysl. Vše mám až moc zakořeněno v hlavě mezi miliardou myšlenek a vzpomínek které se stejně vypaří když to nejmíň potřebuji. Jsem stracená, pomyslela jsem si, stracená pro svět, pro naději i pro nebe. Až moc daleko od ostaních, od sebe. A přesto mě poslední dobou spíše zajímal fet, než já sama.
    Kdysi jsem možná doufala, že tu jednotvárnost změním. Že se změní něčím, čemu ostatní říkali útěk před realitou. Ale jen tak utéct nejde. Vlastní život i realita sama vás nakonec dostihne. Nekonečně dlouho jsem koukala na zeď. Na staré tapety, kam možná kdysi zatékalo a dnes se mohou chubit jednotvárným vzhledem vybledlých kytiček a oranžovo žlutách šmouh. Párkrát zapraskalo ve zdech. Jako vždy, velmi stereotypní. A přesně před tím stereotypem jsem chtěla dřív utýct. Jenže když se na něčem stanete závislými, nestane se to také stereotypem? V tu dobu mě to ani nenapadlo. Toužila jsem být jen něčím jiná. Nechtěla jsem být sama.
   Možná že se má závislost nedá nazývat drogou ani fetem. Rozhodně mě to kdysi uklidňovalo. Jako malá jsem nesnášela tabák a cigarety, vlastně drogy celkově. Vše se změnilo. Cigarety se pro mne staly běžnou součástí života ve městě a šňupací tabák byla nezbytná výbava jak to přežít doma. Asi jsem si přála být větší holka. Nebo jsem se prostě jen nesprávně zamilovala. Sama nevím. Rozhodně mi teď přišel kouř vydechovaný ze rtů dojemný. Až k pláči. Milovala jsem to. Škrtnout zapalovačem. Potáhnout. Zadržet v plicích až do toho slastného okamžiku kdy se ti kapku zamotná hlava z nedostatku vzduchu a nikotinu a pak vydechnout. Smrad se změnil ve vůni. Vůni kouře kterou potřebuju pro přežití. A zrovna dneska.. Dneska mám náladu kdy mě tohle vytáčí. Pozoruji fleky na stěnách abych nemusela šláhnout do penálu, vytáhnout rudou krabičku red-bull tabáku a udělat si lajnu. Jak prosté. Něco jako vynechat domácí úkol z angličtiny. Ale tak je to možná pro ostatní. Ruka směřuje k penálu. Je to tak jednoduché.. Jen nasypeš, rozprostřeš do úzké lajny a pak trubičkou nasaješ. Necháš se unášet. Nebudeš tak nervozni. Uklidníš se. Na chvilku budeš myslet jen na lajnu, jak ti mentolový tabák poletí do těla. Na uspokojení vlastní potřeby. Většinou to nevydržím. Ani dnes. Vím že příjde chvíle, kdy přestanu cvakat do počítače vlastní myšlenky a vychutnám si aspoň trošku,aspoň pár lajn tabáku. Odpoledne po škole sedívám s kamarádkou v parku. Obě dvě v ruce redko. Obě dvě podobný myšlenky. A já mám pořád ty samé věty "nejsem závislá, kdykoli můžu přestat".. Hezky se tak oblbuje okolí, možná i samu sebe. Ale znám pravdu. Propadla jsem tomu.
   Moji pozornost upoutala kytka. Obyčejná sušená kytka. Stojí jako vždy na stejném místě. Pozoruju její prostotu. Jak se odrolila už spousta okvětních lístků, jak umřela jen aby mohla zdobit něčí stůl. Stejně se mi rozostří zrak a já znova spatřím ty oči. Oči co mě pronásledují den co den už nejmíň rok. Ze začátku mě to děsilo. Šílela jsem z toho. Nenáviděla je. Ale zvykla jsem si. Zvykla jsem si že jsou mím pronásledovatelem a že se jich už asi nezbavím. Zamilovala jsem si jejich hloubku. Nedokázala jsem v nich číst. A přesto byli tak mělké, že jen kdybys chtěla a začetla se, našla bys v nich emoce, příběh. Vím že toho už hodně prožili. Ty oči patří Jemu. Jemu, co mi zlomil srdce. Co v mé duši zanechal prázdnou díru. Asi kvůli němu jsem z křesťanky spadla až někam ke kuřačce se špatným prospěchem kterou nezajímá nic než lajna nebo redko. Vadí mi jaká jsem v očích ostatních,to jak mě vidí. Neumím číst myšlenky,ale za dobu tichého pozorování očích těch co mluví i když mlčí jsem se v nich naučila číst. Naučila jsem se rozpoznat jestli někdo k někomu cítí sympatie a co si myslí o mě. Snažila jsem se to ignorovat. Odvracet oči od pohledu jiných. Vždy když jsem se zadívala až tak hluboko,že jsem viděla část duše. A zároveň mě mrzí, že nikdo nevidí tu mou duši. Vidí slupku. Vidí tu flákačku s redkem v tlamě co se potuluje po parcích. Ale jaká jsem ve skutečnosti? Vím že mám duši. Vím že není čistá,ale není ani špatná. Úplně špatná. Kéž by tohle někdo viděl… A nebo si to možná namlouvám. Třeba jsem špatná, kdo ví…
   Někdy mám sebedestruktivní myšlenky. Zavřu oči a představuju si jak z mé ruky vytéká krev, jak kape pomalu na zem, kap, kap, kap. Tak monotoně ale působý uklidňující dojmem. Opouštějí mě síly a já ležím na zemi a z posledních sil píšu krví vzkaz. Vzkaz určený těm očím. Jsou to jen představy. A ik dyby nebyli, komu by to vadilo? O člověka míň.
    Nevím jaký má život smysl. Ale to neví nikdy. Pro mě se smyslem staly ty oči. Dost děsivé. Zakládat všechno,celý život jen na cizích očích, jen proto že sem se do nich zamilovala. Do nich a nebo do toho člověka? Hlas v mé hlavě nahlodává mé nejtemnější myšlenky. Vím že ho miluju. Přiznat si to, to je těžký,ale ví že to vím.Nedokážu bez něj fungovat. Snažila jsem se, ale nejde to. Je to jako posedlost. A přesto čekám. Čekám až moc dlouho.
   Po pokoji se rozléhají zvuky z hořejška, zvuky lidí které bych měla hrdě nazývat rodiči. Přesto s nimi nemám blízský vztah. Popravdě je ani neznám. A do těchto zvuků, zvuků cinkajícího nádobí o sebe, zvuků hlasů a televize se ozývá mé nepravidelné ťukání do klávesnice. Každou chvíli se dívám do tmy za mnou. Možná čekám, že se objeví strašidelné oči jako to bývá v pohádkách. Přála bych si to. Nevím proč. Přála bych si společnost někoho, kdo by mě chtěl zabít…
   Vím, že takhle už dlouho nebudu moct fungovat. Můj svět nemůže být tavěn na ničem. A vím že bych své city, své představy mu měla zdělit. Ale jak? Toho se děsím nejvíc. Je mi jedno že jsem závislá, že musím každých patnáct minut doma šňupat abych mozek udržela v činnosti. Je mi jedno co mám za známky. Lačním jen po jeho očích. Po tom zase se do nich vpít a číst jak mu zrovna je. A kolik toho už prožil.. Né že bych těch očí neměla dost. Ale je to jen vzpomínka na ně. Stereotypní vzpomínka. Pořád maj v sobě ty samé pocity. Normálně to tak nebývá,to jen tenhle obraz,to zjevení.. Občas i nenuceně zavzpomínám. Do svých myšlenek dostanu zase ten pierc v kterém se odráželo slunce, tu snědou pleť, ty rty které tak toužím líbat, ach ty nevinné vzpomínky. Připadám si jak predátor. Jak to jen přirovnat? Asi jako Edward když toužil po Bellině krvi. Přesně tak a možná i hůř. A přesto když ho vidím... Cítím krom lásky ještě něco jiného. Asi nenávist. Nenávist že mě tu nechává na všechno sám.
   Poslední dobou nejsem ani moc schopná emocí. Vlastně je ze sebe nijak nedostávám. Nahromaďují se ve mně a pak, někdy prostě vybuchnu. Přijde spousta slz a já je nedokážu udržet. Dneska chci emoce vyjádřit jinak. Snad slovy. Nejde to. Psala bych a psala a pořád bych neměla dost. Miluju ho, To je tajemství celého slohu. Dá se to shrnout do jedné věty. Jak pošetilé…

Máma nahoře křicí na ségru nebo možná na bráchu, co já vím. Vše je jako vždy. Jediný rozdíl je možná ten, že tady svěřuju emoce počítači. A možná jsem se i rozhodla. Chci abys o mě věděl. Vím, že víš že existuju. Ale chci, abys věděl že te miluju. Chci ti to říct. Konečně sama. Do očí. To těch očí. Děsím se toho. Děsímse reakce.
   Tmavě hnědý prášek dopadal na bělostný papír. Snažila jsem se ho kreditkou rovnoměrně rozprostřít. Vzala trubičku a vdechla. Ufff, konečně něco, co dosáhnu když po tom toužím, pomyslela jsem si. Kéž by to tak bylo jednoduchý i s ním. Normálně by nikotin urovnal moje myšlenky. Nebo by je aspoň neposílal do téhle katastrofální formy, nemyslela bych nad očima, nad ničim. Ale dnešek je jiný, zvláštní. A asi ta maličká čárka prášku mi nestačila. Potřebuju další. Nedávno jsem ještě mívala myšlenky, které mi říkali ať přestanu. Že jsem moc mladá. Ale já nechci. A asi ani nemůžu. Možná mě to uklidňuje, dává mi to pocit něčeho zvláštního. Můžu mit to, když nemůžu mit jeho… Když já ho tak moc chci! 
    Uklidnila jsem se. Dala jsem si lajnu, dost dlouhou,dost silnou. Nezastavila se mi v nosu,jako vždy když byla poměrně široká. Nevím proč,dnes jsem z ní měla dobrý pocit. Nezachvátila mě vlna zlosti na sebe samu, na to, že beru něco,co mi beze život. Stejně jednou musíme umřít. Možná bych neměla tak brzo, možná bych měla umřít dýl,když bych nedělala tyhle věci, věci proti přírodě,proti Bohu. Jenže kdo ví. Jako vždy jsem se podívala do tmy. Znervozňovalo mě ťukání do klávesnice-jediný zvuk v celé místnosti. Tmy jsem se neděsila. Nebyla jsem taková,nebála jsem se. Nečekala jsem kdy na mě ze tmy vyskočí děsivá příšera,cokoli čeho se báli jiní. Jediné co mě děsilo, byli ty oči. "Jako vždy. Všechno při starém." Pomyslela jsem si a nasála další lajnu. Nebyla jsem z toho nadšená. Chtěla bych ty oči vídat každý den,pak by mi možná přišli normální a už bych je nevídala ve snech. Ty oči.. Tak bezradné. Ale asi nemám souzeno se v nich utápět. Přála bych si vědět, komu patří. Komu dovoluje do nich nahlédnout. Tu dotyčnou bych asi zabila. Ne,tohle není žárlovost. Možná se to dá nazvat posedlostí. A nebo strachem, že někam odejde, že ho už nikdy nespatřím. Zešílela bych bez něj..A přesto ho vídám jednou za hrozně dlouhou dobu. Často si krom očí z něj nic nepamatuju. Možná jen tu snědou pleť..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama