Nakresli lásku

9. ledna 2011 v 18:49 | Kiss |  Jednorázovky
Nakresli lásku
   Rozhlédla jsem se a nadechla se čerstvého vzduchu. Tedy, pokud se dalo městskému vzduchu říkat čerstvý. Poprvé v životě jsem se vydala do Paříže a docela se mi tam líbilo. Vzala jsem si do ruky tužku a desky se čtvrtkou. Nehodlala jsem kreslit typickou "ájfelovku". Neměla jsem ráda tyhlec symboly.
Vydala jsem se spíš do Rue des pyreneés, to je ulice poblíž stanice metra. Né že by tam bylo nějak málo lidí,ale aspoň né takovej blázinec jako jinde. Sedla jsem si na lavičku a začala jsem kreslit prostředí ulice,normální život Paříže. Bylo ráno, lidé se teprv probouzeli,spěchali na metro a tramvaje, do práce, děti do škol a nikdo si nevšímal ničeho okolo. Krom motorů aut a občasného troubení mě nic moc nerušilo a já se tak mohla ponořit do stavu tranzu během kreslení. Dokud mě neprobudil křik, jekot, smích. Napadlo mě že jsou to děti, možná nějaká parta, pár opilců co se tu toulá už od noci. Nechtělo se mi věnovat tomu pozornost. Ale nějak jsem musela. Něco mě lákalo pozvednou oko a aspoň z pod ofiny se podívat co se děje. Proto jsem se podívala. Nepřišlo mi na tom nic divného. Pár holčiček v tričkách s nápisy o tom jak moc někoho milujou se motali kolem chlapce menšího vzrůstu. Nijak se mi nelíbil, nechápala jsem je, jediné co mi došlo bylo, že to bude někdo slavný. Taky se tak choval, rozdával podpisy a úsměvy na všechny strany, holky z něj omdlívali, on posílal vzdušný pusinky a mrkal na jakoukoli sukni. Neznala jsem ho. Byl mi jedno. Podívala jsem se zpátky na papír a snažila se zachytit mraky. V tom si někdo vedle mě sednul. Hrozně jsem se lekla. Koukla jsem na mladýho kluka co se v kapuce krčil vedle mě. Jeho tmavě hnědý oči pohlédly i na mě a já jsem radši ucukla. "Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit…" řekl docela milým hlasem. "Nevyděsils mě…" odsekla jsem. "Mohla bys pro mě něco udělat?" nepřestával mě otravovat a mě to začínalo pomalu lézt na nervy. Slunce se se posouvalo hroznou rychlostí a já chtěla zachytit stíny ještě tak jak byli dokud neutekli na jinou stranu. "Co chceš?!" zeptala jsem se. Nechtěla jsem si hrát na milou protože to nebyl můj styl. Nechtěla jsem být na lidi milá. Nechtěla jsem si neznámí lidi pustit blíž k tělu, nedůvěrovala jsem jim. "Mohla by jsi mi pujčit ty desky? Nechci aby mě poznaly.." odpoveděl. Zatvářila jsem se nechápavě. "Proč?!" zeptala jsem se a opravdu jsem nerozuměla. Nevěděla jsem kdo je ten kluk s upřímnýma hnědýma očima v černé kožené bundě a s pieercingem ve rtu. "Ty se ptáš proč?!" podíval se pochybovačně. "Ano, ptám se proč, protože nechápu… Proč? A kdo tě nemá poznat?" odsekla jsem.
"Nechápu.. Ty mě neznáš?!" zeptal se vykulil oči. "Né neznám.. V životě jsem tě neviděla. Asi si mě s někým pleteš." Řekla jsem a přemejšlela odkud bych měla tohodle krásnýho kluka znát. Neviděla jsem ho nikdy,to bych si zapamatovala. V sobě jsem měla zvláštní pocity. Na jednu stranu jsem na něj chtěla být milá, poznat ho, pustit si ho jako jednoho z mála blíž k tělu. Ale na druhou stranu jsem mu nedůvěřovala. "Já jsem přece Peter Dawin…" řekl a já pořád nechápala. Připadala jsem si stále víc blběji když mě provrtával pohledem. "No a? A já třeba Medvídek Pú, né vlastně já jsem Dora.. Ale co s tím jako?"nechtěla jsem se o něj víc zajímat,přišel mi namyšlený a přesto mě to k němu táhlo. "Aha,to sem i dlouho nestalo že by mě někdo neznal.. jsem Rock star.Ale jsem rád že jsi někdo kdo mě nebude soudit proto, že mě všichni znaj ale proto, že mě bude znát sám.."řekl. Nelíbilo se mi to. Moc jsem ho chtěla poznat,ale on si až moc věřil. Věřil že jako správná teenagerka toužím být jen s ním. "Nesleduju pomíjivý hvězdičky..Mimochodem jak jsi si jistý že tě chci poznat?!" řekla jsem naštvaně. Neměla jsem na něj náladu. "Jej..promiň. Ale. Ty se mi zdáš jiná,to se mi líbí." Usmál se. "Mě se líbí když mě lidi nechaj kreslit a nevšímaj si mě." Ohranila jsem se. Nebavilo mě jak do mě hučel. Přesto jsem se na něj fascinovaně dívala. Měl krásnej obličej. Kapku ostrý rysy,nádherný rysy. Vlasy mu tvarovali středně velké čelo a spadali v pramínkách dolů až se dotýkali ramen. Záviděla jsem jim. Chtěla jsem taky lechtat jeho obličej, dotýkat se těch ramen. Jenže jsem si to nechtěla připustit. Nikdy jsem se nezamilovala. Rozhodně né na první pohled a né do nějaký super star. A nehodlala jsem to měnit. "Ty máš něco společnýho s támhle tim šaškem?" zeptala jsemse a pokynula jsem hlavou k chlapíkovi rozdávající podpisy. "Ano, jsme v jedný kapele. Vždycky se domluvíme, já potřebuju volnost, on má rád fanynky,takže si to užívá a já se oblíknu abym ě nepoznali a zmizím." Vysvětlil mi to. Koukla jsem se na něj a dál si ho nevšímala. Jemu se to ale asi nezamlouvalo. Chytnul mi mojí ruku,co jsem měla opřenou o desky. "Doprdele, jeslti si myslíš že tady toužím po tobě, jako fanynky,takto seš na omylu" vyjela jsem na něj. Ucuknul ale ruku mi nepouštěl. Koukali jsme se jeden druhýmu do očí a já přemýšlela. Pohladil mě po tváři. "Musím už jít…" řekla jsem rychle a vstala jsem. Koukal jsem se na obrázek kterej byl nedokreslenej. Náčrt mi stačil,dokreslim to v hotelu. "Kam? Já.. Nechci abys mě opustila.."řekl smutně. Oddělala jsem mu pramínek havraních vlasů z očí. "Musím…prostě to neřeš." Pospíchala jsem. Vždycky když něco začínalo být nahnutý,utekla jsem. "Jak se jmenuješ přímením?" zavolal na mě. "Walle… Měj se,ráda jsem tě poznala. Užij si svůj skvělej život."houkla jsem na něj a utíkala pryč.
Click na celý článek

V pokoji jsem se usadila na postel. Zapla jsem laptop a vyhledala si Petera na internetu. Hodiny jsem seděla a pozorovala jeho obličej,jeho krásný oči, jeho dolíčky kolem pusy když se smál. Na ruce, na tváři jsem cítila jeho ruku. Brečela jsem i když jsem nechtěla. Nechápala jsem se. Docházelo mi, že by to nemělo cenu. Přesto jsem si přečetla pár věcí o něm. Nikdy neměl žádnou aférku, žádný fotky z holkama, žádný kluby. Nazývali ho tichým psem společnosti. Černá ovce šoubyznisu. Zazvonil zvonek u dveří. Šla jsem otevřít. Překvapil mě poslíček s náručí růží. Podepsala jsem protokol a vzala si je dovnitř. Na jedné byl lísteček "Dory,nakresli lásku…". Nechápala jsem. Nedocházelo mi od koho by to mělo bejt. A rozhodla jsem se na to vykašlat. Místo lásky, jsem nakreslila růže. Ty růže od někoho neznámého. A celej večer jsem se věnovala kreslení Petera sedícího na lavičce vedle mě. Nemusela jsem se koukat na fotky. Jeho obličej sem vystihla věrně, měla jsem ho v hlavě,plnou hlavu.
    "Crrrrr…!" oznámil mi zvonek ráno nezvaného návštěvníka. "Odprejkněte!"zařvala jsem a snažila se zavrtat co nejvíc do peřin."Crrrr..!"opakoval kdosi. Vylezla jsem z postele,ani se na sebe nepodívala, věděla jsem že vypadá strašně, hrozně rozcuchaná a navíc v rozthaným pyžamu s žirafou. Otevřela jsem dveře a zaostřila oči na osobu se slunečními brýlemi na očích a v kapuce. "Kdo seš a co chceš tak brzo ráno u mě?!" řekla sem a chystala se prásknout dveřma. "Ahoj.. no to jsem já-Peter.... Nemohla sem dospat, musel sem na tebe pořád myslet.. Pusť mě dovnitř nebo mě objevěj fanynky.." řekl. Začala jsem se stydět sama za sebe,vypadala jsem děsně. "Tak si za fanynkama běž, já chci spát.." odvětila jsem a zavírala. On však dveře chytil a vetřel se dovnitř. Zakroutila jsem hlavou a lehla do postele. Viděla jsem jak sedí na křesle a kouká se na mě. Znervozňoval mě. Sundal si brýle a kapucu a usmál se. "Vstaň prosím…" zaškemral. Zakroutila jsem očima, vstala a odešla do koupelny. Pustila si sprchu, umyla si vlasy, převlíkla se, vyčistila si zuby a trošku nalíčila a vyšla jsem. "Sluší…" řekl.. "Ještě dodej to se mi líbí a pošlu tě na féjsbuk!" zavrčela jsem. Zavolala jsem pokojovou službu aby donesla snídani a pak jsme se společně nasnídali. "Asi tě hodně otravuju,co?"řekl a ukousl z bagety. "No… Věř mi že docela jo."odpověděla jsem otráveně. "Promiň…" řekl odložil bagetu a vyal se ke dveřím. "Počkej…" zašeptala jsem. "Co?" nechápal. "Neodcházej prosím…"znovu jsem zašeptala se skloněnejma očima. Nebyla jsem zvyklá dávat najevo city. Nechtěla jsem. Nikdyj sem se ot o nepokoušela a většinu času si namlouvala, že žádný city nemám. A pak se objeví on. Hvězdička o který nic nevím a vloudí se mi do života. A já jsem ztracená,bloudím a nemůžu najít cestu. Nechtěla jsem mít zlomené srdce,tušila jsem jak to dopadne. Já odjedu pryč, zpátky do maličké země s názvem Česká republika, do země kde liškám se už ani dávat dobrou noc nechce a nechám ho tu s jeho skvělým životem. On kolem sebe bude mít tisíce jásajících holek a brzo zapomene a já se budu trápit navždy. Navždy budu sedět a přemýšlet jaký by to bylo kdybych ho nepoznala… "Já… Já nechápu proč chceš abych neodcházel… Nesnášíš mě, seš otrávená ze všeho co řeknu.. Měla by ses rozhodnout co chceš nebo co cejtíš.. Víš co, až se rozhodneš, najdi si mě. Já na tohle nemám, nechci ti překážet.. Nikdy na tebe nezapomenu protože i po chvilce co tě znám, a na to jak málo tě tě znám mi příjde že se známe celej život, i přesto všechno tě miluju. Měj se.." dal mi pusu na čelo a odešel. Nebyla sem schopná nic říct, seděla jsem na posteli a brečela. Tři dny jsem nevylezla z hotelu, nejedla,byla jsem zavřená sama se zataženejma roletama. Uklízečky jsem vyhazovala. Měla jsem nakreslit ještě pár prací, ale pořád mi na něj zbývalo víc než 15 dní. 15 dní jsem měla sedět sama v hotelu a trápit se. 15 dní jsem měla v plánu jen tohle. Na nic víc jsem neměla sílu. Mobila jsem nebrala, nic jsem nechtěla, jen umřít. Našla jsem kluka co mě miloval a já jeho a najednou byl pryč a mohla jsem si za to sama.
"Tddd…Tdddd" oznámil mi mobil smsku. Zvedla jsem ho a bez zájmu si přečetla její obsah.Vnímala jsem slova,ale smysl ne. "Ahoj, vím že mě neznáš, jsem kamarád Petera. Měla bys ale vědět,že jsi mu hodně ublížila. Abys všechno pochopila,pusť si TV. Měj se…" četla jsem to dokola a dokola, a až snad po stopadesátý jsem pochpila co myslí. Zapla jsem televizy. Zněla v ní nějaká písnička a poté se objevila dokonale nalíčená žena a spustila svůj monolog. "Píseň Bez tebe já nejsem nic napsal Peter Dawin, a pokud o něj už něco málo víme,tak to, že písně píše jen ze svých citových pohnutků" Kamera zamířila na Petera. "Takže, Petere, kdopak je ta šťastná,ta co ti zlomila srdce už po prvním setkání…?" zeptala se ta baba. "Ahoj, bohužel Vám o ní nemůžu nic víc říct,ale jsem tady jen proto abych jí něco vzkázal. Ty, která víš že jsi mi ublížila, prosím nezavírej se u sebe ani před světem. Víš co k tobě cítím,ozvy se mi. Napoví ti lístek na růžích co sem ti poslal hned po našem prvním setkání…"řekl. Všimla jsem si jeho kruhů pod očima, vypadal unaveně, jistě nespal a hodně brečel. Ani já nevypadala o moc líp. Našla jsem růže které jsem vyhodila do koše. "Dory,nakresli lásku…" přečetla jsem. "Co tím myslí?! Neulehčuje mi to!" zavrčela jsem. Ale pustila jsem se do tvoření. Kreslila jsem pocity, to co mi připomínalo lásku. Nakreslila jsem srdce probodnutý růží. Nebyl to můj styl,ale líbilo sem i to. Zavolala jsem na číslo, z kterýho mě přišla sms. "Tůůt…Tůůt.." oznamovla mobil vyzvánění. "Tak už to doprdele zvedni…" jak bylo mím zvykem,zavrčela jsem. "Už jsem to zved.." oznámil jeho kamarád a zasmál se. "Ufff.. Ahoj,promiň,tady Dory.." představila jsem se. "Já vím, tady Oliver,kamarád Petera."odpověděl."Už jsi nakreslila lásku?"pokračoval. "Jo… nakreslila. A co dál? Jsem zmatená.. Neulehčuje mi to.." zavzlykala jsem. "Dělej to, co ti srdce řekne. Pak všechno bude správně" řekl Oliver a típnul hovor. Hodiny jsem přemýšlela a nevěděla co. Šla jsem na to rozumem a říkala "ne,tohle je blbý,to je trapný…" a pak mi to došlo. Mám se řídit srdcem, né názorama. Vzala jsem dílo do tašky, už bylo suché,takže se nemohlo ušpinit a vydala se na místo, kde jsme se potkali. Seděla jsem tam dost dlouho,čtyři,možná pět hodin. Pozorovala svět a přemejšela. "Pujčíte mi desky, slečno?"ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a uviděla Petera. Bylo mi skvěle. Jak dlouho jsem toužila ho vidět. "Ne, pane. Neznám Vás, máte smůlu a nemluvte na mě. Nechci nikoho pouštět do srdce i když se mi moc líbíte.."zasmála jsem se. "Doryyyy…" Přišel ke mně a obejmul mě. Dala jsem mu pusu. Vydali jsme se ke mně do hotelu,kde jsme si celou noc jen povídali. Dny plynuli a mě se blížil návrat domů.

Celou noc jsem nespala. Hned ráno jsem si sbalila věci. Obraz kterej sem kreslila pro Petera ležel na posteli. Vzala jsem tašku přes rameno a vydala jsem se na letiště. Peter nevěděl že už odlítám. Nechtěla jsem ho mučit. Stavila jsem se na poště, zabalila obraz a napsala jeho adresu hotelu. Odeslala jsem mu ho poštou ze vzkazem "Teď jsi ty na řadě nakreslit mi lásku…" Se slzama v očích jsme utekla na letiště. Teď sedív letadle a přemýšlím,jestli se ještě někdy uvidíme. Nebo jestli tohle bylo moje "Navždy sbohem…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Teuška Teuška | Web | 9. ledna 2011 v 18:56 | Reagovat

Jáj ty seš blázen..Tak dlouhý :D Ale vážně dokonalý :-)

2 Kiss Kiss | Web | 9. ledna 2011 v 19:07 | Reagovat

Áááá,děkuji :D Taky si nemysli že jsem to napsala najednou,to by moje prsty ani malá mozková kapacita nepřežili :D.

3 Teuška Teuška | Web | 9. ledna 2011 v 19:33 | Reagovat

ale je to pěkný :D

4 schiggy schiggy | E-mail | Web | 29. března 2011 v 11:08 | Reagovat

Fakt hezký.Ještě dopiš konec a mohl by to být happy end.? :-D
www.schiggynsen.blog.cz

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama