Šedá tma

4. ledna 2011 v 18:31 | Kiss |  Jednorázovky
Šedá tma
Byla zima a tma a já stála na ulici.Mrzlo,chumlala jsem si víc a víc do světru a přemýšela.Světlo už se z města vytratilo. Jenom pouliční světla mi dovolovala dohlédnout kousek před sebe. Nebála jsem se. "Proč bych se měla bát?" uklidňovala jsem svoje napětí v duchu. "Je to přece jen jedna noc, jeden čin, zkušenost, to se nemůže nic stát…" řekla jsem do ticha. Čekala jsem. Moje tušení, že v tuto dobu mě zde nikdo známí nepotká bylo správné. Zapálila jsem si cigaretu a rozhlídla se po dalších prostitutkách postávajících u silnice. Rengenovala jsem se a po chvilce usoudila, že já jsem mnohem mladší, krásnější a proto si mě chlapy víc vyberou. Měla jsem mnohem větší šanci než oni. Nervozně jsem potáhla a sledovala obrys muže který se ke mně přibližoval. Nasadila jsem zkušený výraz, odflusla si a ještě jednou potáhla. Muž obešel kolem nás. Postupně si každou prohlížel od zdola nahoru a zase zpátky. Zastavil se u mě a jeho pohled spočinul na mé přednosti, na ňadrech. Usmál se. Zrovna jsem dokouřila, nedopalek jsem odhodila na zem a zašlápla. "Chceš?" zeptal se mě a nabýdl mi modré LM. Neodmítla jsem. Nechala jsem si od něj redko zapálit a sledovala ho. "Jsi pěkná.."řekl mi a znovu mi podíval na ňadra. "To jsem.." odpověděla jsem sebevědomě. Prohlížela jsem si ho se zájmem. Nevypadal špatně, ani jako vrah nebo úchyl. Vysoký muž, nejspíš student,tak 25-30 let. Usmála jsem se. Nevěděla jsem proč,tušila jsem že můj úsměv nezahlídne. Jeho pohled pořád zůstával v mém výstřihu a já nepřestávala zběsila popotahovat z cigarety. Začínala jsem být netrpělivá,rozhodně jsem to chtěla mít co nejdřív za sebou. "Za kolik?" zeptal se a konečně odtrhl pohled. Zadíval se mi do očí. "Zaleží na tom co a jak dlouho.."usmála jsem se. "3500Kč za kouření?" řekl. Věděla jsem že to je víc než bylo normální. Podívala jsem se na dohořívající cigaretu a odhodila ji. "Dobře."rozhodla jsem se nakonec a nastoupila k
němu do auta. Jeli jsme chvilku,tak pět,deset minut. Zastavil někde u mostu. Neznala jsem to tam,ale chápala jsem, že nechce utrácet za hotel. Donutil mě vystoupit. Přišlo mi to zvláštní, přeci, venku bylo pár stupňů pod nulou, ale udělala jsem co žádá.Ty peníze jsem potřebovala. Né kvůli sobě. Kamarád, můj přítel, ten jediný koho jsem milovala teď byl v nemocnici. Zachránit ho mohla jen operace na kterou jeho rodina neměla peníze. Já věděla jak je vydělat. Já jsem se musela obětovat. Sundal si kalhoty a já začala s tou hroznou prací. Měla jsem ale cíl a tím byl život někoho,na kom mi záleželo. Když jsme zkončili, bylo mi příšerně. Připadala jsem si strašná, špinavá,odpad ulice. Doufala jsem,že je to konec. Že teď mě odveze zpátky k silnici,vyloží a já se vrátím i s penězy domů, uložím je do skříňky a pomalu budu šetřit. Kdybych v tu chvíli věděla,co má následovat, asi bych utekla. Nebo se aspoň pokusila utéct. Vím, že jsem se chtěla napít, měla jsem v puse kyselou chuť. Zeptala jsem se ho,jeslti nemá trošku vody. On se usmál a odpověděl že ne. V tu chvíli jsem na něm neshledávala nic divného. Přišel mi jako normální člověk, jako každej co je zoufalej a chce si trošku užít. Nasedli jsme do auta a vyjeli. Jeli jsem dlouho a mě to začínalo být divné. Zeptala jsem se ho na to a on se jen usmál a nic neřekl. Když nad tím teď přemýšlím, vzpomínám si, že oči měl rudé a lačně hleděli na mě. Moc se neobtěžoval řízením a kdyby nebyla noc a aut pomálu, s někým bychom se srazili. Dovezl mě k němu domů. Otevřel dveře od menší vilky a řekl ať vejdu. V tu chvíli jsem už pocítila strach. Chtěla jsem utýct, schovat se, ale když jsem začala vzdorovat,strčil mě dovnitř, až jsem upadla. Pomohl mi vstát a dovedl mě místnosti. Byla tam tma. Prohledal stěny a našel vypínač. Rozsvítil. Ze stropu vysely ruce, nohy,hlavy a jiné části těla mrtvých lidí. Klepala jsem se a brečela. Bylo mi odporně. Koukala jsem se do obličeje jedné z mrtvých a spatřila v ní sebe. Jsem stejně zatracená, nemám jiný osud. Podle něj jsem ale byla moc krásná na to, aby mě zabil rovnou. Mou trofej, mou hlavu a trup si vystaví až déle. Dobře jsem mu posloužila a tak mám ještě týden života. Jediné co mi chybí jsou nohy. Celé dny přemýšlím. Nelituji sebe,ale svého přítele. Selhala jsem. Nedokázala jsem mu pomoct i když jsem moc chtěla. Ale obětovala jsem za něj život..Snad se sejdeme někde po smrti. A nejvíc se děsím, že nejsem poslední tou,která tu skončí. Že po mě bude ještě mnoho dalších, na kterých budou prováděna tato zvěrstva…
Chci domů… A už nikdy tam nemůžu…
Tak tady máte jednu jednorázovku ode mě. Nevim co mě inspirovalo na napsání něčeho takovýho, ale prostě se mi to objevilo v hlavě. Za to může ta Praha :D.Tak se držte a.. Nešlapejte ;)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama