Jednorázovky

Nakresli lásku

9. ledna 2011 v 18:49 | Kiss
Nakresli lásku
   Rozhlédla jsem se a nadechla se čerstvého vzduchu. Tedy, pokud se dalo městskému vzduchu říkat čerstvý. Poprvé v životě jsem se vydala do Paříže a docela se mi tam líbilo. Vzala jsem si do ruky tužku a desky se čtvrtkou. Nehodlala jsem kreslit typickou "ájfelovku". Neměla jsem ráda tyhlec symboly.
Vydala jsem se spíš do Rue des pyreneés, to je ulice poblíž stanice metra. Né že by tam bylo nějak málo lidí,ale aspoň né takovej blázinec jako jinde. Sedla jsem si na lavičku a začala jsem kreslit prostředí ulice,normální život Paříže. Bylo ráno, lidé se teprv probouzeli,spěchali na metro a tramvaje, do práce, děti do škol a nikdo si nevšímal ničeho okolo. Krom motorů aut a občasného troubení mě nic moc nerušilo a já se tak mohla ponořit do stavu tranzu během kreslení. Dokud mě neprobudil křik, jekot, smích. Napadlo mě že jsou to děti, možná nějaká parta, pár opilců co se tu toulá už od noci. Nechtělo se mi věnovat tomu pozornost. Ale nějak jsem musela. Něco mě lákalo pozvednou oko a aspoň z pod ofiny se podívat co se děje. Proto jsem se podívala. Nepřišlo mi na tom nic divného. Pár holčiček v tričkách s nápisy o tom jak moc někoho milujou se motali kolem chlapce menšího vzrůstu. Nijak se mi nelíbil, nechápala jsem je, jediné co mi došlo bylo, že to bude někdo slavný. Taky se tak choval, rozdával podpisy a úsměvy na všechny strany, holky z něj omdlívali, on posílal vzdušný pusinky a mrkal na jakoukoli sukni. Neznala jsem ho. Byl mi jedno. Podívala jsem se zpátky na papír a snažila se zachytit mraky. V tom si někdo vedle mě sednul. Hrozně jsem se lekla. Koukla jsem na mladýho kluka co se v kapuce krčil vedle mě. Jeho tmavě hnědý oči pohlédly i na mě a já jsem radši ucukla. "Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit…" řekl docela milým hlasem. "Nevyděsils mě…" odsekla jsem. "Mohla bys pro mě něco udělat?" nepřestával mě otravovat a mě to začínalo pomalu lézt na nervy. Slunce se se posouvalo hroznou rychlostí a já chtěla zachytit stíny ještě tak jak byli dokud neutekli na jinou stranu. "Co chceš?!" zeptala jsem se. Nechtěla jsem si hrát na milou protože to nebyl můj styl. Nechtěla jsem být na lidi milá. Nechtěla jsem si neznámí lidi pustit blíž k tělu, nedůvěrovala jsem jim. "Mohla by jsi mi pujčit ty desky? Nechci aby mě poznaly.." odpoveděl. Zatvářila jsem se nechápavě. "Proč?!" zeptala jsem se a opravdu jsem nerozuměla. Nevěděla jsem kdo je ten kluk s upřímnýma hnědýma očima v černé kožené bundě a s pieercingem ve rtu. "Ty se ptáš proč?!" podíval se pochybovačně. "Ano, ptám se proč, protože nechápu… Proč? A kdo tě nemá poznat?" odsekla jsem.
"Nechápu.. Ty mě neznáš?!" zeptal se vykulil oči. "Né neznám.. V životě jsem tě neviděla. Asi si mě s někým pleteš." Řekla jsem a přemejšlela odkud bych měla tohodle krásnýho kluka znát. Neviděla jsem ho nikdy,to bych si zapamatovala. V sobě jsem měla zvláštní pocity. Na jednu stranu jsem na něj chtěla být milá, poznat ho, pustit si ho jako jednoho z mála blíž k tělu. Ale na druhou stranu jsem mu nedůvěřovala. "Já jsem přece Peter Dawin…" řekl a já pořád nechápala. Připadala jsem si stále víc blběji když mě provrtával pohledem. "No a? A já třeba Medvídek Pú, né vlastně já jsem Dora.. Ale co s tím jako?"nechtěla jsem se o něj víc zajímat,přišel mi namyšlený a přesto mě to k němu táhlo. "Aha,to sem i dlouho nestalo že by mě někdo neznal.. jsem Rock star.Ale jsem rád že jsi někdo kdo mě nebude soudit proto, že mě všichni znaj ale proto, že mě bude znát sám.."řekl. Nelíbilo se mi to. Moc jsem ho chtěla poznat,ale on si až moc věřil. Věřil že jako správná teenagerka toužím být jen s ním. "Nesleduju pomíjivý hvězdičky..Mimochodem jak jsi si jistý že tě chci poznat?!" řekla jsem naštvaně. Neměla jsem na něj náladu. "Jej..promiň. Ale. Ty se mi zdáš jiná,to se mi líbí." Usmál se. "Mě se líbí když mě lidi nechaj kreslit a nevšímaj si mě." Ohranila jsem se. Nebavilo mě jak do mě hučel. Přesto jsem se na něj fascinovaně dívala. Měl krásnej obličej. Kapku ostrý rysy,nádherný rysy. Vlasy mu tvarovali středně velké čelo a spadali v pramínkách dolů až se dotýkali ramen. Záviděla jsem jim. Chtěla jsem taky lechtat jeho obličej, dotýkat se těch ramen. Jenže jsem si to nechtěla připustit. Nikdy jsem se nezamilovala. Rozhodně né na první pohled a né do nějaký super star. A nehodlala jsem to měnit. "Ty máš něco společnýho s támhle tim šaškem?" zeptala jsemse a pokynula jsem hlavou k chlapíkovi rozdávající podpisy. "Ano, jsme v jedný kapele. Vždycky se domluvíme, já potřebuju volnost, on má rád fanynky,takže si to užívá a já se oblíknu abym ě nepoznali a zmizím." Vysvětlil mi to. Koukla jsem se na něj a dál si ho nevšímala. Jemu se to ale asi nezamlouvalo. Chytnul mi mojí ruku,co jsem měla opřenou o desky. "Doprdele, jeslti si myslíš že tady toužím po tobě, jako fanynky,takto seš na omylu" vyjela jsem na něj. Ucuknul ale ruku mi nepouštěl. Koukali jsme se jeden druhýmu do očí a já přemýšlela. Pohladil mě po tváři. "Musím už jít…" řekla jsem rychle a vstala jsem. Koukal jsem se na obrázek kterej byl nedokreslenej. Náčrt mi stačil,dokreslim to v hotelu. "Kam? Já.. Nechci abys mě opustila.."řekl smutně. Oddělala jsem mu pramínek havraních vlasů z očí. "Musím…prostě to neřeš." Pospíchala jsem. Vždycky když něco začínalo být nahnutý,utekla jsem. "Jak se jmenuješ přímením?" zavolal na mě. "Walle… Měj se,ráda jsem tě poznala. Užij si svůj skvělej život."houkla jsem na něj a utíkala pryč.
Click na celý článek

Šedá tma

4. ledna 2011 v 18:31 | Kiss
Šedá tma
Byla zima a tma a já stála na ulici.Mrzlo,chumlala jsem si víc a víc do světru a přemýšela.Světlo už se z města vytratilo. Jenom pouliční světla mi dovolovala dohlédnout kousek před sebe. Nebála jsem se. "Proč bych se měla bát?" uklidňovala jsem svoje napětí v duchu. "Je to přece jen jedna noc, jeden čin, zkušenost, to se nemůže nic stát…" řekla jsem do ticha. Čekala jsem. Moje tušení, že v tuto dobu mě zde nikdo známí nepotká bylo správné. Zapálila jsem si cigaretu a rozhlídla se po dalších prostitutkách postávajících u silnice. Rengenovala jsem se a po chvilce usoudila, že já jsem mnohem mladší, krásnější a proto si mě chlapy víc vyberou. Měla jsem mnohem větší šanci než oni. Nervozně jsem potáhla a sledovala obrys muže který se ke mně přibližoval. Nasadila jsem zkušený výraz, odflusla si a ještě jednou potáhla. Muž obešel kolem nás. Postupně si každou prohlížel od zdola nahoru a zase zpátky. Zastavil se u mě a jeho pohled spočinul na mé přednosti, na ňadrech. Usmál se. Zrovna jsem dokouřila, nedopalek jsem odhodila na zem a zašlápla. "Chceš?" zeptal se mě a nabýdl mi modré LM. Neodmítla jsem. Nechala jsem si od něj redko zapálit a sledovala ho. "Jsi pěkná.."řekl mi a znovu mi podíval na ňadra. "To jsem.." odpověděla jsem sebevědomě. Prohlížela jsem si ho se zájmem. Nevypadal špatně, ani jako vrah nebo úchyl. Vysoký muž, nejspíš student,tak 25-30 let. Usmála jsem se. Nevěděla jsem proč,tušila jsem že můj úsměv nezahlídne. Jeho pohled pořád zůstával v mém výstřihu a já nepřestávala zběsila popotahovat z cigarety. Začínala jsem být netrpělivá,rozhodně jsem to chtěla mít co nejdřív za sebou. "Za kolik?" zeptal se a konečně odtrhl pohled. Zadíval se mi do očí. "Zaleží na tom co a jak dlouho.."usmála jsem se. "3500Kč za kouření?" řekl. Věděla jsem že to je víc než bylo normální. Podívala jsem se na dohořívající cigaretu a odhodila ji. "Dobře."rozhodla jsem se nakonec a nastoupila k
němu do auta. Jeli jsme chvilku,tak pět,deset minut. Zastavil někde u mostu. Neznala jsem to tam,ale chápala jsem, že nechce utrácet za hotel. Donutil mě vystoupit. Přišlo mi to zvláštní, přeci, venku bylo pár stupňů pod nulou, ale udělala jsem co žádá.Ty peníze jsem potřebovala. Né kvůli sobě. Kamarád, můj přítel, ten jediný koho jsem milovala teď byl v nemocnici. Zachránit ho mohla jen operace na kterou jeho rodina neměla peníze. Já věděla jak je vydělat. Já jsem se musela obětovat. Sundal si kalhoty a já začala s tou hroznou prací. Měla jsem ale cíl a tím byl život někoho,na kom mi záleželo. Když jsme zkončili, bylo mi příšerně. Připadala jsem si strašná, špinavá,odpad ulice. Doufala jsem,že je to konec. Že teď mě odveze zpátky k silnici,vyloží a já se vrátím i s penězy domů, uložím je do skříňky a pomalu budu šetřit. Kdybych v tu chvíli věděla,co má následovat, asi bych utekla. Nebo se aspoň pokusila utéct. Vím, že jsem se chtěla napít, měla jsem v puse kyselou chuť. Zeptala jsem se ho,jeslti nemá trošku vody. On se usmál a odpověděl že ne. V tu chvíli jsem na něm neshledávala nic divného. Přišel mi jako normální člověk, jako každej co je zoufalej a chce si trošku užít. Nasedli jsme do auta a vyjeli. Jeli jsem dlouho a mě to začínalo být divné. Zeptala jsem se ho na to a on se jen usmál a nic neřekl. Když nad tím teď přemýšlím, vzpomínám si, že oči měl rudé a lačně hleděli na mě. Moc se neobtěžoval řízením a kdyby nebyla noc a aut pomálu, s někým bychom se srazili. Dovezl mě k němu domů. Otevřel dveře od menší vilky a řekl ať vejdu. V tu chvíli jsem už pocítila strach. Chtěla jsem utýct, schovat se, ale když jsem začala vzdorovat,strčil mě dovnitř, až jsem upadla. Pomohl mi vstát a dovedl mě místnosti. Byla tam tma. Prohledal stěny a našel vypínač. Rozsvítil. Ze stropu vysely ruce, nohy,hlavy a jiné části těla mrtvých lidí. Klepala jsem se a brečela. Bylo mi odporně. Koukala jsem se do obličeje jedné z mrtvých a spatřila v ní sebe. Jsem stejně zatracená, nemám jiný osud. Podle něj jsem ale byla moc krásná na to, aby mě zabil rovnou. Mou trofej, mou hlavu a trup si vystaví až déle. Dobře jsem mu posloužila a tak mám ještě týden života. Jediné co mi chybí jsou nohy. Celé dny přemýšlím. Nelituji sebe,ale svého přítele. Selhala jsem. Nedokázala jsem mu pomoct i když jsem moc chtěla. Ale obětovala jsem za něj život..Snad se sejdeme někde po smrti. A nejvíc se děsím, že nejsem poslední tou,která tu skončí. Že po mě bude ještě mnoho dalších, na kterých budou prováděna tato zvěrstva…
Chci domů… A už nikdy tam nemůžu…
Tak tady máte jednu jednorázovku ode mě. Nevim co mě inspirovalo na napsání něčeho takovýho, ale prostě se mi to objevilo v hlavě. Za to může ta Praha :D.Tak se držte a.. Nešlapejte ;)

Zrcadlo

27. listopadu 2010 v 18:57 | Kim
3198323549

Pomalu si přejela prsty po těle. Začala u nohou. Jenom tam kam se nemusela shýbnout. Měkkými polštářky prstů obkroužila kolečko a pokračovala pomalu výš, až přejela po bocích. Cítila napjatou kůži na které se jí zježili chloupky a kosti. Usmívala se a občas zachvěla, když jí přeběhl mráz po zádech. Měla zavřené oči a prsty bloudila po své kůži a představovala si jak vypadá. Pánevní kosti, boky, ploché bříško, ruce které obemknula dlaní, i paže, krk také a potom si vyhledala tepnu. Chvilinku se zastavila, ale potom pokračovala na tváře, kde zůstala. Otevřela oči a pohlédla na svůj odraz v zrcadle, před kterým stála v nových plavkách. V odraze ovšem viděla něco jiného než si vykreslila v představách. Sloní stehna, převislé břicho a vytahanou kůži u rukou, tlusté prsty, které jí zakývali tváře se rychle posunuli, aby zakryli i oči. Nechtěla se vidět, nechtěla s tou dívkou v zrcadle mít nic společného. Nenáviděla se. Pomalu prsty roztáhla, aby se přesvědčila, jestli se jí to nezdálo. Měla pocit, že tam v zrcadle vidí úplně někoho jiného. Rychle se otočila a převlékla se. Z bazénu jí volali kamarádi, ale ona před ně nechtěla jít tak jak se viděla. Plavky hodila do koše. Její štíhlá postava zmizela v mikině a teplácích. Nikdo jí nikdy nepřesvědčí, že je krásná. Ona to totiž nevidí. Odraz v zrcadle lže a ona mu věří. A to se nikdy nezmění.



KIM
 
 

Reklama