
Rozhlédla jsem se a nadechla se čerstvého vzduchu. Tedy, pokud se dalo městskému vzduchu říkat čerstvý. Poprvé v životě jsem se vydala do Paříže a docela se mi tam líbilo. Vzala jsem si do ruky tužku a desky se čtvrtkou. Nehodlala jsem kreslit typickou "ájfelovku". Neměla jsem ráda tyhlec symboly.
Vydala jsem se spíš do Rue des pyreneés, to je ulice poblíž stanice metra. Né že by tam bylo nějak málo lidí,ale aspoň né takovej blázinec jako jinde. Sedla jsem si na lavičku a začala jsem kreslit prostředí ulice,normální život Paříže. Bylo ráno, lidé se teprv probouzeli,spěchali na metro a tramvaje, do práce, děti do škol a nikdo si nevšímal ničeho okolo. Krom motorů aut a občasného troubení mě nic moc nerušilo a já se tak mohla ponořit do stavu tranzu během kreslení. Dokud mě neprobudil křik, jekot, smích. Napadlo mě že jsou to děti, možná nějaká parta, pár opilců co se tu toulá už od noci. Nechtělo se mi věnovat tomu pozornost. Ale nějak jsem musela. Něco mě lákalo pozvednou oko a aspoň z pod ofiny se podívat co se děje. Proto jsem se podívala. Nepřišlo mi na tom nic divného. Pár holčiček v tričkách s nápisy o tom jak moc někoho milujou se motali kolem chlapce menšího vzrůstu. Nijak se mi nelíbil, nechápala jsem je, jediné co mi došlo bylo, že to bude někdo slavný. Taky se tak choval, rozdával podpisy a úsměvy na všechny strany, holky z něj omdlívali, on posílal vzdušný pusinky a mrkal na jakoukoli sukni. Neznala jsem ho. Byl mi jedno. Podívala jsem se zpátky na papír a snažila se zachytit mraky. V tom si někdo vedle mě sednul. Hrozně jsem se lekla. Koukla jsem na mladýho kluka co se v kapuce krčil vedle mě. Jeho tmavě hnědý oči pohlédly i na mě a já jsem radši ucukla. "Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit…" řekl docela milým hlasem. "Nevyděsils mě…" odsekla jsem. "Mohla bys pro mě něco udělat?" nepřestával mě otravovat a mě to začínalo pomalu lézt na nervy. Slunce se se posouvalo hroznou rychlostí a já chtěla zachytit stíny ještě tak jak byli dokud neutekli na jinou stranu. "Co chceš?!" zeptala jsem se. Nechtěla jsem si hrát na milou protože to nebyl můj styl. Nechtěla jsem být na lidi milá. Nechtěla jsem si neznámí lidi pustit blíž k tělu, nedůvěrovala jsem jim. "Mohla by jsi mi pujčit ty desky? Nechci aby mě poznaly.." odpoveděl. Zatvářila jsem se nechápavě. "Proč?!" zeptala jsem se a opravdu jsem nerozuměla. Nevěděla jsem kdo je ten kluk s upřímnýma hnědýma očima v černé kožené bundě a s pieercingem ve rtu. "Ty se ptáš proč?!" podíval se pochybovačně. "Ano, ptám se proč, protože nechápu… Proč? A kdo tě nemá poznat?" odsekla jsem.
"Nechápu.. Ty mě neznáš?!" zeptal se vykulil oči. "Né neznám.. V životě jsem tě neviděla. Asi si mě s někým pleteš." Řekla jsem a přemejšlela odkud bych měla tohodle krásnýho kluka znát. Neviděla jsem ho nikdy,to bych si zapamatovala. V sobě jsem měla zvláštní pocity. Na jednu stranu jsem na něj chtěla být milá, poznat ho, pustit si ho jako jednoho z mála blíž k tělu. Ale na druhou stranu jsem mu nedůvěřovala. "Já jsem přece Peter Dawin…" řekl a já pořád nechápala. Připadala jsem si stále víc blběji když mě provrtával pohledem. "No a? A já třeba Medvídek Pú, né vlastně já jsem Dora.. Ale co s tím jako?"nechtěla jsem se o něj víc zajímat,přišel mi namyšlený a přesto mě to k němu táhlo. "Aha,to sem i dlouho nestalo že by mě někdo neznal.. jsem Rock star.Ale jsem rád že jsi někdo kdo mě nebude soudit proto, že mě všichni znaj ale proto, že mě bude znát sám.."řekl. Nelíbilo se mi to. Moc jsem ho chtěla poznat,ale on si až moc věřil. Věřil že jako správná teenagerka toužím být jen s ním. "Nesleduju pomíjivý hvězdičky..Mimochodem jak jsi si jistý že tě chci poznat?!" řekla jsem naštvaně. Neměla jsem na něj náladu. "Jej..promiň. Ale. Ty se mi zdáš jiná,to se mi líbí." Usmál se. "Mě se líbí když mě lidi nechaj kreslit a nevšímaj si mě." Ohranila jsem se. Nebavilo mě jak do mě hučel. Přesto jsem se na něj fascinovaně dívala. Měl krásnej obličej. Kapku ostrý rysy,nádherný rysy. Vlasy mu tvarovali středně velké čelo a spadali v pramínkách dolů až se dotýkali ramen. Záviděla jsem jim. Chtěla jsem taky lechtat jeho obličej, dotýkat se těch ramen. Jenže jsem si to nechtěla připustit. Nikdy jsem se nezamilovala. Rozhodně né na první pohled a né do nějaký super star. A nehodlala jsem to měnit. "Ty máš něco společnýho s támhle tim šaškem?" zeptala jsemse a pokynula jsem hlavou k chlapíkovi rozdávající podpisy. "Ano, jsme v jedný kapele. Vždycky se domluvíme, já potřebuju volnost, on má rád fanynky,takže si to užívá a já se oblíknu abym ě nepoznali a zmizím." Vysvětlil mi to. Koukla jsem se na něj a dál si ho nevšímala. Jemu se to ale asi nezamlouvalo. Chytnul mi mojí ruku,co jsem měla opřenou o desky. "Doprdele, jeslti si myslíš že tady toužím po tobě, jako fanynky,takto seš na omylu" vyjela jsem na něj. Ucuknul ale ruku mi nepouštěl. Koukali jsme se jeden druhýmu do očí a já přemýšlela. Pohladil mě po tváři. "Musím už jít…" řekla jsem rychle a vstala jsem. Koukal jsem se na obrázek kterej byl nedokreslenej. Náčrt mi stačil,dokreslim to v hotelu. "Kam? Já.. Nechci abys mě opustila.."řekl smutně. Oddělala jsem mu pramínek havraních vlasů z očí. "Musím…prostě to neřeš." Pospíchala jsem. Vždycky když něco začínalo být nahnutý,utekla jsem. "Jak se jmenuješ přímením?" zavolal na mě. "Walle… Měj se,ráda jsem tě poznala. Užij si svůj skvělej život."houkla jsem na něj a utíkala pryč.
Click na celý článek
Vydala jsem se spíš do Rue des pyreneés, to je ulice poblíž stanice metra. Né že by tam bylo nějak málo lidí,ale aspoň né takovej blázinec jako jinde. Sedla jsem si na lavičku a začala jsem kreslit prostředí ulice,normální život Paříže. Bylo ráno, lidé se teprv probouzeli,spěchali na metro a tramvaje, do práce, děti do škol a nikdo si nevšímal ničeho okolo. Krom motorů aut a občasného troubení mě nic moc nerušilo a já se tak mohla ponořit do stavu tranzu během kreslení. Dokud mě neprobudil křik, jekot, smích. Napadlo mě že jsou to děti, možná nějaká parta, pár opilců co se tu toulá už od noci. Nechtělo se mi věnovat tomu pozornost. Ale nějak jsem musela. Něco mě lákalo pozvednou oko a aspoň z pod ofiny se podívat co se děje. Proto jsem se podívala. Nepřišlo mi na tom nic divného. Pár holčiček v tričkách s nápisy o tom jak moc někoho milujou se motali kolem chlapce menšího vzrůstu. Nijak se mi nelíbil, nechápala jsem je, jediné co mi došlo bylo, že to bude někdo slavný. Taky se tak choval, rozdával podpisy a úsměvy na všechny strany, holky z něj omdlívali, on posílal vzdušný pusinky a mrkal na jakoukoli sukni. Neznala jsem ho. Byl mi jedno. Podívala jsem se zpátky na papír a snažila se zachytit mraky. V tom si někdo vedle mě sednul. Hrozně jsem se lekla. Koukla jsem na mladýho kluka co se v kapuce krčil vedle mě. Jeho tmavě hnědý oči pohlédly i na mě a já jsem radši ucukla. "Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit…" řekl docela milým hlasem. "Nevyděsils mě…" odsekla jsem. "Mohla bys pro mě něco udělat?" nepřestával mě otravovat a mě to začínalo pomalu lézt na nervy. Slunce se se posouvalo hroznou rychlostí a já chtěla zachytit stíny ještě tak jak byli dokud neutekli na jinou stranu. "Co chceš?!" zeptala jsem se. Nechtěla jsem si hrát na milou protože to nebyl můj styl. Nechtěla jsem být na lidi milá. Nechtěla jsem si neznámí lidi pustit blíž k tělu, nedůvěrovala jsem jim. "Mohla by jsi mi pujčit ty desky? Nechci aby mě poznaly.." odpoveděl. Zatvářila jsem se nechápavě. "Proč?!" zeptala jsem se a opravdu jsem nerozuměla. Nevěděla jsem kdo je ten kluk s upřímnýma hnědýma očima v černé kožené bundě a s pieercingem ve rtu. "Ty se ptáš proč?!" podíval se pochybovačně. "Ano, ptám se proč, protože nechápu… Proč? A kdo tě nemá poznat?" odsekla jsem.
"Nechápu.. Ty mě neznáš?!" zeptal se vykulil oči. "Né neznám.. V životě jsem tě neviděla. Asi si mě s někým pleteš." Řekla jsem a přemejšlela odkud bych měla tohodle krásnýho kluka znát. Neviděla jsem ho nikdy,to bych si zapamatovala. V sobě jsem měla zvláštní pocity. Na jednu stranu jsem na něj chtěla být milá, poznat ho, pustit si ho jako jednoho z mála blíž k tělu. Ale na druhou stranu jsem mu nedůvěřovala. "Já jsem přece Peter Dawin…" řekl a já pořád nechápala. Připadala jsem si stále víc blběji když mě provrtával pohledem. "No a? A já třeba Medvídek Pú, né vlastně já jsem Dora.. Ale co s tím jako?"nechtěla jsem se o něj víc zajímat,přišel mi namyšlený a přesto mě to k němu táhlo. "Aha,to sem i dlouho nestalo že by mě někdo neznal.. jsem Rock star.Ale jsem rád že jsi někdo kdo mě nebude soudit proto, že mě všichni znaj ale proto, že mě bude znát sám.."řekl. Nelíbilo se mi to. Moc jsem ho chtěla poznat,ale on si až moc věřil. Věřil že jako správná teenagerka toužím být jen s ním. "Nesleduju pomíjivý hvězdičky..Mimochodem jak jsi si jistý že tě chci poznat?!" řekla jsem naštvaně. Neměla jsem na něj náladu. "Jej..promiň. Ale. Ty se mi zdáš jiná,to se mi líbí." Usmál se. "Mě se líbí když mě lidi nechaj kreslit a nevšímaj si mě." Ohranila jsem se. Nebavilo mě jak do mě hučel. Přesto jsem se na něj fascinovaně dívala. Měl krásnej obličej. Kapku ostrý rysy,nádherný rysy. Vlasy mu tvarovali středně velké čelo a spadali v pramínkách dolů až se dotýkali ramen. Záviděla jsem jim. Chtěla jsem taky lechtat jeho obličej, dotýkat se těch ramen. Jenže jsem si to nechtěla připustit. Nikdy jsem se nezamilovala. Rozhodně né na první pohled a né do nějaký super star. A nehodlala jsem to měnit. "Ty máš něco společnýho s támhle tim šaškem?" zeptala jsemse a pokynula jsem hlavou k chlapíkovi rozdávající podpisy. "Ano, jsme v jedný kapele. Vždycky se domluvíme, já potřebuju volnost, on má rád fanynky,takže si to užívá a já se oblíknu abym ě nepoznali a zmizím." Vysvětlil mi to. Koukla jsem se na něj a dál si ho nevšímala. Jemu se to ale asi nezamlouvalo. Chytnul mi mojí ruku,co jsem měla opřenou o desky. "Doprdele, jeslti si myslíš že tady toužím po tobě, jako fanynky,takto seš na omylu" vyjela jsem na něj. Ucuknul ale ruku mi nepouštěl. Koukali jsme se jeden druhýmu do očí a já přemýšlela. Pohladil mě po tváři. "Musím už jít…" řekla jsem rychle a vstala jsem. Koukal jsem se na obrázek kterej byl nedokreslenej. Náčrt mi stačil,dokreslim to v hotelu. "Kam? Já.. Nechci abys mě opustila.."řekl smutně. Oddělala jsem mu pramínek havraních vlasů z očí. "Musím…prostě to neřeš." Pospíchala jsem. Vždycky když něco začínalo být nahnutý,utekla jsem. "Jak se jmenuješ přímením?" zavolal na mě. "Walle… Měj se,ráda jsem tě poznala. Užij si svůj skvělej život."houkla jsem na něj a utíkala pryč.
Click na celý článek

