Týden co týden

Existuje něco takového?

11. února 2011 v 20:04 | Kim
Smysl života
Spousta lidí zastává názor, že život smysl nemá……..
libro della vita
Přesto většina lidí žije právě pro svůj smysl života. Pro každého to je něco jiného. Někteří lidé žijí pro svou práci, ať už proto že ji mají rádi nebo, protože celý život lezou šéfovi do zadku ve snaze povýšit. Sou také lidi, kteří žijí pro jeden cíl, kterého se celý život snaží dosáhnout. Lidi co žijí pro děti, lásku, rodinu nebo přátele. Lidi co si nepřipouští starosti ani nepřemýšlí nad smyslem života a pouze se snaží, si ho užít. Lidi co neustále skrývají emoce a myšlenky i sami před sebou a snaží se hlavně pomáhat ostatním. A pak sou tu taky lidi, kteří smysl života vidí právě v tom žít. Kteří sou nějakým způsobem postižení nebo nemocní, kteří touží prostě jen žít, i když třeba nemají ani rodinu nebo přátele. Pro ně život nemá smysl, ale má smysl žít. Spousta věcí smysl nemá, ale přesto mohou být krásné........
KIM <3

Chyba nebo řešení?

30. ledna 2011 v 18:26 | Kim
Člověk má právo rozhodnout se, jak prožije svůj život, stejně jako jak umře.
Nechápu ty, kteří lidi co se zabili odsuzují. Byla to jejich volba, nikomu tím neublížili, jako to dělají teroristé, co do své sebevraždy zatahují ty, kteří umřít nechtějí. Prostě to nezvládli a teď jim je líp. Časem umře každý, a kdoví?? Třeba je od přirozené smrti dělil jenom den? Jakej má smysl je odsuzovat? Je pravda, že ublíží lidem co je mají rádi. Je to sobecké, ale je to zločin?
Na tohle téma doporučuju film: odkaz Veronika se rozhodla zemřít.
Ta dívka tam, mám pravdu. Život nemá smysl. Honíme se za štěstím, aniž bysme si uvědomili, že se vlastně snažíme jenom přežít. Je sice na světě spousta krásných věcí, ale stejně je přebíjejí ty zlé. I když má člověk vše na co si vzpomene, stejně nemusí být šťastný.
Ale stejně tak, ještě existuje styl myšlení, při kterém se lidi řídí heslem: vše zlé je k něčemu dobré.
Bojím se na světě spousty věcí, a i tak pořád ještě patřím k těm "šťastným" lidem. Těm, kteří věří, že se to zlepší, rozeberou si situaci a vyberou ty lepší možnosti, nevzdávají se a snaží se nepodlehnout skličující náladě. Sou lidi, kterým ke štěstí stačí pouhá maličkost. A smutek si nepřipouští.
Bohužel k ideálům se můj život neblíží, dvakrát sem matce vymlouvala sebevraždu a to už ve dvanácti. Takže moc dobře vím, co takový lidé cítí.
Život je takový jaký si ho uděláme. A každý má něco co ho baví a čím si zpříjemnit dny, kdy mu není nejlíp. Stačí se pouze snažit, je spousta věcí pro které stojí za to žít.
Vím, že sou to dva protichůdné názory, ale každý jsme jiný a kdyby ne. Tak by to byla jednak nuda. A taky by se mohlo stát, že by tu nikdo nezůstal…… xD
(trochu morbidní humor omlouvám se xD) ale tohle mi prostě vtipný příjde: odkaz.
prášky
KIM <3

Sebevražda-únik ze světa

24. ledna 2011 v 14:56 | Kiss
Můžeme odsuzovat lidi,kteří spáchají sebevraždu? Je něco tak důležitého,co se nedá vydržet, že k tomu vlastně i máme právo? Jsme přeci lidé,stvořeni přežít většinu věcí. Ale duše...?! Proč jí máme?
Co všechno se dá nazvat sebevraždou? Lidé říkají,že i zkusit drogy je seberažda. Ale je to pravda? Jen proto že to vede ke smrti? Zabít se, se člověk rozhodne z velmi vážného psychického důvodu. Jen proto, že tento svět je na něj moc těžký. A pokud něco existuje po smrti, proč se tam nevydat? Koelm nás se dějí katastrofy,lidé,kteří žít chtějí,nemohou. A tak není od nás moc sobecké,brát si život? Vzhledem i k tomu, že tu po sobě zanecháme rmoutící se okolí... Znám ten pocit. Ten když už nevíš kam dál a jediná myšlenka všechno zabalit tě ještě tak trošku drží. Prožila jsem období strát a smutků, kdy jsem se chtěla zabít. Jediné co mě zachránilo, byli lidé,kterým sem to nemohla udělat. Ale dotkla jsem se i dna. Období, kdy jsem chodila se zafáčovanou rukou a hrála si,že jsem se křápla do prstu, období kdy jsem na ruce neměla volné místo bez říznutí nepatří zrovna k mím šťastným. A možná jsem se obvazem chtěla skrýt. Přála jsem si do něj se celá zamotat,prostě zmizet... Takhle to bylo do doby, než jsem uvěřila. Myšlenka zabít se, je pro mě teď zvláštní. Vím, že by to neznamenalo úplný konec,který bych si tak moc přála. A přijít před Boha a před Soud jako sebevražedkyně? Styděla bych se.
Přesto občas pociťuju zoufalství, chuť utéct z reality. Z tohodle ošklivého světa kde lidé si vybírají s kým mluvit jen podle jejich vzhledu. Zažila jsem teď hodně utrpení, jako napříkla že umřel někdo z naší rodiny a pár dalších věcí co mě pomalu táhnou ke dnu... Ale odpovězte mi... Nebylo by sobecké zanechat tady ostatní, kteří se trápí jako já, když jim mohu pomoct? A přidělat jim další starosti? Né,to bych asi nedokázala. Ale přesto.. Koho to občas nenapadne?! Mám pořád ale jednu otázku. Máme na to právo, vzít si život? Můžeme to brát dvěmi způsoby. Buďto, že náš život patří rodičům, oni nám ho dali a tak si ho nesmáme vzít,protože je jejich. A nebo,že jsme ho dostali darem a dary se mohou odmítat.. Která možnost je ale ta správná?!
Kiss

Posmrtný život

4. ledna 2011 v 18:50 | Kiss
Rozhlédla se. Věděla, že už nemá své lidské tělo. A to jí děsilo. Všechna krása kterou měla, byla pouze ta na povrchu. A její srdce bylo prohnilé skrz na skrz hříchami. Pomalu se rozkládalo a ona ho viděla. Nemohla por to nic dělat. A také viděla Jeho. Cítila z něj obrovskou lásku. Padla na kolena, jen tak co jí dovolovala její duše, a rozplakala se. Nechtěla nic. Chtěla jen Jeho lásku. Až teď si uvědomila jak moc byla špatná a nemohla s tím nic dělat. Ovšem.. Jeho láska nemá hranic! Poznala Boha příliš dlouho a On jí i tak dal šanci žít líp...
Přemýšlím,jak se na toto téma vyjádřit. Každý nevěří v to samé jako já,stejné myšlence, stéjnému názoru. A možná byhc mohla nastínit ten svůj. Jsem křesťanka,teda né úplně. Jsem na jedné noze u Boha a belhám se a belhám tím světem. Chci s ním mít vztah. Ale to je něco jiného. Na otázku,zda posmrtný život existuje bych odpověděla také otázkou. "Co vlastně myslíte tím posmrtný život?" Pokud to má znamenat život opakující se stále dokola, nějak si nedokážu představit, že bych byla dříve třeba myš. Ne,omlouvám se,na tohle věřit nehodlám. Ale věřím že posmrti něco je. Že je soud a pak jdeš tam,kam sis zasloužil. Že před zatracením nebo nekonečnou láskou potkáš Boha. Nevím jak toj e, protože já jsem neumřela. Ale znám člověka, kdo prožil klinickou smrt. Slyšela jsem jeho vyprávění. A tomu věřím. Je to těžký říct vysvětlovat v tejhle postkomunistickej zemi. Ale chci dám lidem Pravdu a Lásku.. To jsem já. A Bůh ve mě :).
A co vy? Věříte na posmrtnej život? Na Nebe a Peklo a nebo na neustále se opakující kolotoč? ještě máte šanci.. Nepromarněte ji! :)
Posmrtný život

Taková malá noční můra........

12. prosince 2010 v 18:38 | Kim
lucky
Vzor nemám a ani bych nechtěla.
Ale když jsem tohle téma uviděla, hned mě napadlo to, co jsme si říkali o rodince. A myslím si, že je to pravda. Že každý z nás (aspoň většina) někdy vzor měla. Protože většina malých dětí si přeje být jako jejich rodiče, a já se klidně přiznám, že jsem mámě kradla šaty, boty, šperky a někdy i make-up, protože jsem se po ní opičila.... xD
Teď se za to sice šíleně stydím a naopak doufám, že nikdy jako ona nebudu..... xD Bohužel se většinou v dospělosti podobáme rodičům aniž bysme si to třeba připustili...... xD A mě říká spousta lidí, že jsem úplně stejná jako matka.... (přinejmenším se tak chovám). xD  Jsem stejná "megera" jak by řekla ona...... xD

KIM <3

Vločka, pomíjivá krása

17. listopadu 2010 v 18:37 | Kiss
vločka
Vločka má krásný život. Vše vidí z vrchu, s nadhledem. Vidí část světa. Přála jsem si být vločkou. Je jedinečná. Něco zažije,dopadne a pak se přidá k ostatním. Spolu tvoří neodmyslitelný kolektiv, atmosféru vánoc. Dovoluje nám se vší trpělivostí všechny radovánky zimy. A nebo důstojně odejde. Na horké kůži se rozpustí. "A kam odejde?" ptala jsem se jako malá. "Tam kde jí bude líp" odpověděla mi vždy mamka. "A není ji zima, když je tak studená?" moje otázky nebrali konce "aspoň že už jí není zima, když se rozpustí v teplíčku..." usoudila jsem a většinou jsem odběhla stavět si sněhuláka. Vločka se nedá vlastnit. Nemůžete si jí vzít a chlubit se s ní celému světu. Je jako láska. Když si myslíte že ji držíte, ona se vám rozpadne, roztaje a je pryč. Přesto si přeju být malou vločkou. Jen tak si letět světem, dopadnout někomu na ruku aby se mnou mohl chvilku těšit a pak odejít tam, kde je lépe...

Vločka

16. listopadu 2010 v 22:39 | Kim
snehova-vlocka
Trochu zvláštní téma a přesně nevím co tím mysleli.
Vím stoprocentně, že letos to nebude jako loni a na sníh si hold musíme počkat........ Takže i na vločky, jedině si je vyrobit z papíru........
Vzpomínám si jak jsem to jako malá dělala, každé vánoce jsem udělala mrtě vloček. Ale taky jsem stejným způsobem vystříhala stromy (vánoční), hvězdy, komety, domy, anděly....... teď už to nedělám. Jednak mě to nebaví a taky to není kam dát.........
Sníh i vločky mám ráda, ale zároveň nesnáším. Jsou krásné, ale studí. Radši mám sníh z vaty...... xD
Vzpomínám si, jak mi máma vždycky říkala, že vločky jsou zvláštní tím, že každá je úplně jiná, jako otisky prstů....... Nikdy jsem jí to nechtěla věřit a všechny jsem kreslila stejně. Potom mě jednou máma vzala ven, že mi něco ukáže..... Měla černou bundu (jako kdyby někdy nosila jinou barvu) a chvíli stála venku, když sněžilo. Pak za mnou šla pod střechu a lupou mi ukázala, že je vážně každá jiná...... Od té doby jí to věřím....... xD

KIM <3
 
 

Reklama